Chcete zhubnout? Hledáte motivaci? Nabízíme hned několik důvodů proč hubnout!

Psát knihu o zkušenostech lidí s hubnutím je úžasná věc. O to úžasnější, když máte vlastní zkušenosti se shazováním kilogramů a vidíte, že neustále dokola opakujeme stejné chyby, abychom nakonec nevědomky dali za pravdu našim předkům: Jez do polosyta, pij do polopita, budeš živ a zdráv dlouhá léta.

Znáte to také, že? Jenže skoncovat s nevědomým přejídáním není tak jednoduché. K rozhodnutí přestat o hubnutí jen mluvit a doopravdy s nadváhou něco udělat, může být pěkný kus cesty. K tomu, aby se do hubnutí pustil, potřebuje každý z nás jiný impuls. Někdo se ho dočká už před třicítkou, jiný si dává načas třeba až do padesátky. Zatímco jeden dospěje k rozhodnutí zlikvidovat nadváhu úplně sám, další se neobejde bez podnětu zvenčí. Podívejte se, co probudilo k činu naše přispěvatele, a rozhodněte se ke stejnému kroku jako oni. Učiňte tak dříve, než vás k tomu donutí vážné zdravotní problémy.

Zdraví sice všichni považujeme za velmi důležité, nicméně bývá až tím posledním impulsem, který člověka s nadváhou přinutí k opravdovému, nepředstíranému hubnutí. „Začala jsem pociťovat strašnou únavu — daleko větší než normálně. To mě přimělo jít k doktorovi, který mi naměřil vysokou hladinu cukru,“ popisuje Marie potíže, které ji začaly trápit ve čtyřiačtyřiceti letech. Podobně na tom byl Jan H. „Najednou jsem špatně viděl, měl jsem neustále žízeň a sucho v ústech.“ Dvaačtyřicetiletému muži lékař rovněž diagnostikoval cukrovku. Zdravotní problémy donutily k řešení problému také Martu Černou. „Už od osmnácti let mám problémy s koleny, příčinou je dědičná artróza. Brala jsem na to sice prášky, ale poslední rok už skoro nezabíraly.“ Také Lucie Švandová vyhlásila nadbytečným kilogramům válku kvůli zdravotním potížím — v pouhých pětadvaceti letech ji trápily hlavně vysoký krevní tlak, bolest kloubů, dýchavičnost a nepravidelný menstruační cyklus. Ovšem vyburcovalo ji teprve důrazné varování lékařů před dalšími vážnými komplikacemi.

Už mi to je malé!
Jolana Václavková měla kvůli nadváze potíže hlavně s koleny. „Čtvrté patro bez výtahu mi dávalo zabrat a také mě štvalo, že se mi špatně shání hezké oblečení. Měla jsem velikost 48 a v této kategorii opravdu není na výběr z hezkých věcí.“ Jenže její naštvání pořád ještě nebylo dost velké, aby konečně začala hubnout. Ten impuls přišel až v době, kdy jí bylo třicet čtyři let. „S kamarádkou jsme v zimě na horách zjistily, že se nám u šponovek neustále rozjíždějí zipy. Byl nejvyšší čas s tím něco udělat, a tak jsem šla hned o návratu z hor na spinning.“

Touha po hezkém oblečení
Touha oblékat se do moderního oblečení se u žen stává velmi důležitým prvkem, který je dovede ke klíčovému rozhodnutí. „Zpanikařila jsem teprve ve chvíli, kdy jsem se už nevešla do svého oblečení,“ přiznává Lucie Vrbová. V té době jí bylo dvacet šest let. Pro Renatu nastal stejný okamžik až v devětadvaceti letech. „S hrůzou jsem zjistila, že už se nevejdu do toho, co jsem ráda nosila.“ V žádném případě se nechtěla smířit s tím, že by přešla na větší velikost. Ale nemyslete si, že muži se také nechtějí hezky oblékat. Silnější polovina lidstva však zpravidla dospěje k hubnutí až díky kombinaci několika důvodů. Tak tomu bylo i u čtyřicetiletého Miloše Velehradského. „V obchodě jsem si na sebe nemohl koupit žádné oblečení, dcera se za mě styděla, nechtěla se mnou jít do tanečních, hrozila mi ztráta zaměstnání — jsem totiž voják z povolání, a tak bych nezvládl fyzické testy, navíc jsem se málem nevešel do uniformy.“ Několika faktorů najednou potřeboval k „rozjezdu“ i Tomáš Mácha, který si potřeboval hlavně zlepšit fyzičku. „Jednoho dne ráno mně při zavazování tkaniček došlo, že se vždycky musím hluboce nadechnout, zadržet dech, rychle zašněrovat, pak se vynořit zpod pomyslné hladiny a vydechnout. Tím se naskládalo několik střípků z mozaiky podnětů nutných k tomu, abych se odhodlal, rozhodl a konečně začal pracovat na redukci a udržení své váhy,“ vzpomíná.

Kvůli profesi
Ovšem v případě Bohunky bylo jedním z důležitých motivů ke zhubnutí její novinářská profese. Po listopadu 1989 se otevřely nové možnosti, lidé se častěji dostávali do zahraničí a žurnalisté jezdili okukovat novinky určené pro náš trh. „Připadalo mi nepatřičné, aby se tam namísto novinářky, která píše o módě a kosmetice, přivalil jakýsi desetitunový megalit,“ říká Bohunka, které bylo v té době kolem padesátky. Práce byla hlavním důvodem změny jídelníčku i v případě čtyřiadvacetileté operní pěvkyně Ivany Brodské. Poté, co zhubla o čtrnáct kilogramů, obrací se její kariéra k lepšímu: „Konečně jsem dostala nějaké nabídky, jezdím zpívat i do zahraničí.“

Kvůli posměchu
Jen výjimečně se přispěvatelé setkali s otevřenými posměšky na svou adresu. Ovšem i takové případy existují a jedovatá slova se bohužel mohou stát hybnou silou, aby někdo svou nadváhu začal řešit. Dvaadvacetileté Martině například vadily jízlivé poznámky jejích budoucích příbuzných. Hubnout začala, protože jim chtěla „vytřít zrak“ a dokázat, že ve svatebních šatech už nebude vypadat jako „letuška z náklaďáku“. I paní Libuši a její desetiletou dceru dovedl za odborníky výsměch. „Hlavní potíže měla Eliška se svými spolužáky. Děti umějí být kruté, a tak si musela vyslechnout, že je hnusná, tlustá, blbá atd.,“ říká čtyřicetiletá maminka.

Kvůli lidem
Vyvarovat se posměchu chtěla i Zdena Lacková. „Ke konci prvního ročníku na gymplu, to mi ještě nebylo patnáct let, mě rozhýbala hrozba, že po prázdninách v tanečních mě nikdo nevyzve k tanci.“ Sedmnáctiletému Janu Hlaváčkovi zase vadilo, že svým vrstevníkům nestačí. „Při tělocviku i v běžném životě jsem si najednou připadal pomalejší než ostatní,“ vysvětluje mladý muž. Zatímco oni dva byli k sobě kritičtí a to je dovedlo k úspěšnému hubnutí, třicetiletou spolumajitelku cukrárny Michaelu vyprovokovaly k činu teprve taktní poznámky z úst jejích nejbližších. „Lidi v mém okolí občas naznačovali, že bych se sebou měla něco dělat, a tak jsem se rozhodla.“ Petra si svůj postoj k vlastnímu tělu ujasnila těsně před třicítkou: „Zařekla jsem se, že se rozhodně nechci podobat baculatým partnerkám kamarádů mého přítele.“ Ne všichni ovšem mají to štěstí, že k rozhodnutí dospějí sami. Někdo třeba narazí na příliš kritického partnera, kterému se snaží vyhovět, aby byl klid v rodině. „Doma to začalo skřípat, muž mi dával najevo, že se za moji tloušťku stydí,“ přidává Vlaďka, které v té době bylo třicet čtyři let.

Kvůli sobě
Třiatřicetiletá Radka také hledala ten správný důvod k hubnutí o trochu déle. A nakonec se dočkala i ona — a bez nápovědy: „Řekla jsem si, že se mám příliš ráda na to, abych až do smrti uspokojovala jídlem. Nelíbilo se mi, kolik vážím a jak vypadám, a rozhodla jsem se, že už si nebudu ubližovat přejídáním.“ A k původní motivaci se po pár shozených kilech přidal další velmi důležitý povzbuzující prvek: „Je moc příjemné, když od lidí ze svého okolí slyším: „Jé, ty vypadáš líp!“ a udiveně se mě ptají: „Co je? Co se změnilo?“ Už po pětadvacítce dospěla k jednoznačnému závěru Alena Dejmová. „Chci ještě jedno dítě, ale nemůžu otěhotnět při třiadevadesáti kilogramech, to bych skončila s váhou přes sto.“ Kvůli sobě samé shazuje nadbytečné kilogramy také třiapadesátiletá Anna Gardavská. „Vždycky jsem chtěla vypadat hezky, zkrátka být perfektní,“ upřesňuje své důvody.

Kvůli sportu
Martině obrovsky pomohl v jejích třiceti letech návrat k oblíbenému sportu. „Potkala jsem svoji úžasnou trenérku Vlastu, která mě ohromně povzbudila. Pořád mi říkala: ‚Takový servis, takový forhend jako ty tady nikdo nemá…‘“ Pohled do zrcadla Věta o nastavování zrcadla je sice kvůli úspěšnému českému filmu už poněkud zprofanovaná, nicméně odraz ve skle opravdu dokáže s některými lidmi pořádně zacloumat. „Jednou ráno jsem vylezl ze sprchy, kouknul jsem se na sebe do zrcadla a z toho, co jsem viděl, mně bylo nanic!“ popisuje Tomáš okamžik, kdy se ve svých sedmatřiceti letech rozhodl s nadváhou skoncovat. Stejný impuls měla i další ze spoluautorek této knihy. Krátce po čtyřicítce se Alena Zvěřinová při sprchování spatřila ve velkém zrcadle na stěně a zděsila se svých rubensovských tvarů. „No, potěš Pán Bůh!“ říkala si pak při pohledu na váhu.

Kuriózní důvody
Jenže život je pestrobarevný a stejně rozmanité a mnohdy i kuriózní mohou být důvody, které nás na cestu k vysněné postavě přivedou. Ani problémy s páteří, kyčlemi a štítnou žlázou, s oběhovým systémem, kvůli čemuž musela jít i na operaci, nedonutily Lenku Hartigovou, aby nadváhu řešila. Rozhodnutí přišlo až v době, kdy jí bylo třicet sedm let a v jižních Čechách navštívila svou o rok mladší sestřenici. Oči jí otevřely fotografie z té návštěvy. „Při pohledu na snímek, na němž jsem zachycená se svou štíhlounkou příbuznou, jsem se zhrozila.“ Další kuriozitu jsme zaznamenali u Zuzany Fojtíkové. „V tramvaji mi nabídla místo k sezení asi sedmdesátiletá paní, která si moje břicho prostě spojila s těhotenstvím. Domnívala se, že uvolnila místo nastávající mamince a nikoliv obtloustlé spolucestující!“ popisuje zážitek krátce před pětatřicítkou. „Dozvěděla jsem se, že budeme natáčet novou instruktážní videokazetu se cvičením a to byla hodně silná motivace: přece na ní nemůžu vypadat tak, jak vypadám!“ doplňuje další neobvyklý motiv cvičitelka aerobiku Helena Michalíková, která je zhruba ve stejném věku jako Zuzana. Ovšem nejkurióznější důvod si sám pro sebe zformuloval budoucí zemědělský inženýr Jan Kruntorád. „Paradoxně to odstartoval zážitek z prvního ročníku vysoké školy, kdy jsme se při jedné přednášce dozvěděli, že porážková hmotnost prasete v Československé socialistické republice je v průměru 119 kilogramů,“ usmívá se muž, který v té době vážil kolem 122 kilogramů. Sám sebe hned varoval: „Na každou svini se najde řezník, pozor chlapče, aby tě někdo neporazil!“

Další inspiraci i cenné rady najdete v knize S váhou na houpačce – kniha pro Vaši duši.
Tým autorek: A. Zvěřinová, M. Klocová, I. Málková, Vydalo nakladatelství Smart Press, s.r.o. ISBN 80-903642-5-X Objednávky a další ukázky také na: www.smartpress.cz , objednávky: 608 265 336

Chcete přidat svůj názor?

Napsat komentář