Já a moji psi aneb psí kalamita

Autorka: Monika Volfová, Ústí nad Labem

Nedávno jsem si pořídila štěně čínského chocholatého pejska. U nás to moc lidí nezná, obzvláště ty chlupaté, takže všichni říkali, jaký je to pěkný kříženec, dokonce nám to napsali i na veterině do karty. Problém byl v tom, že do čtyř měsíců byla jen mezi psy, takže se strašně bojí lidí a všeho okolo.

Byla chovaná venku, takže nemá žádné hygienické návyky. No a já ji mám v bytě.To je katastrofa, když ji nechám samotnou. Šíleně tady ječí na celej panelák, jak kdyby jsme jí natahovali na skřipci, hned co zabouchnu dveře, vydělá se a rozhmatá to po zemi ale i po zdech a po všem. Dělá to ze vzteku, protože předtím jsme byli dvě hodiny venku a tam se vyvenčila.
Takže když nejsme nikdo doma, což je cca max. 5 hodin denně, musí být v kleci, kde má noviny. Až se naučí čistotě, pak teprve ji budu pouštět bez dozoru.
Má takový krásný pelech, měkounký a co ona neudělá, ona se do něj vždy vyčůrá, takže pelech je už jen za odměnu.

Několikrát byla nemocná. Nejhorší bylo, když tady v paneláku dělali plastová okna, bála se toho rámusu a když začali vrtat, seskočila z gauče a chtěla skočit na balkon, protože tam měla pelíšek. Jenže si špatně odhadla vzdálenost a spadla hrudníkem přímo na hranu toho vysokého prahu. Zůstala ležet.
Když jsme jí zvedli, od pusy jí šla akorát krvavá bublina, byla celá v křeči, a oči měla do široka otevřené. Okamžitě jsme jeli na veterinu.
Před námi byli nějací lidé s kocourem, který vypadal podobně, jenže ten byl otrávený. Paní doktorka nás ale vzala přednostně, protože si myslela, že jsme ti, co volali, že vezou potrhaného psa až někde z Mostu.
Udělala rentgen a zjistila, že naše Jess má silné krvácení do plic. Dala jí nějaké injekce a také kapačku. Bylo večer a tak ji tam chtěla hospitalizovat, říkala, že kdyby se něco dělo, spíš jí pomůže ona tam, než my doma, ale já od ní nedokázala odejít a vzala si jí domů. Ještě předtím dostala kapačku a další injekci. Doktorka říkala, že to vidí dost černě a že jí nedává moc šancí.
Celou noc jsem nad ní držela stráž, dusila se a vykašlávala krvavé hleny. Nehýbala se, jen ztěžka dýchala.. ne nedýchala, chroptěla. Tu noc jsem začala uvažovat, že ji nechám uspat, aby se netrápila, ale copak to šlo?? Měla jsem jí teprv dva měsíce a už jsem si ji tak zamilovala!!! Ráno to vypadalo pořád stejně, jeli jsme znovu na veterinu, kde dostala další injekce a kapačku.



Paní doktorka nám řekla, že když se to nezhoršilo přes noc, že už se to dál zhoršovat nebude, že se uvidí. Přítel kvůli mě musel zůstat doma, protože jsem byla z té náročné noci úplně vyčerpaná.
Následující noc jsem ji zase bez sebemenšího zamhouření oka hlídala. Noc byla konečně trochu klidnější. Jess už skoro nesípala a většinu noci prospala. K ránu jsem usnula i já. O to hezčí bylo probuzení, když jsem otevřela oči, Jess seděla a vrtěla ocáskem.
Další hodiny to bylo lepší a lepší. Začala si přelehávat z jednoho boku na druhý, občas obešla pelech, dokonce se už i sama napila a najedla, no paráda, jen jsme měli zakázáno běhat. To aby se nezačala zase dusit, jenže ona měla nastřádanou energii za ty dny, co spala a začala řádit.
Venku jsem ji musela sakra krotit, protože je zvyklá okolo nás pobíhat do kolečka jako šílenec. Do týdne už jsem ji pouštěla z vodítka a lítala zase jako fretka. Takže to naštěstí dopadlo dobře.
Kraviny se učí snadno, těch už umí ! skáče mi do náruče, sedne si na povel „hačí“ a lehne si na „hají“ (musím to mít rozdělené, mám dva pejsky a každý má jiné povely, aby se jim to nepletlo, zatím to funguje dobře), úspěšně se naučila „na místo“ ale nedokáže pochopit povel „ticho“ , „fuj“ a „zůstaň“, s tím pořád bojujeme stejně jako s jejími hygienickými návyky.
Je to šílený, kolikrát si říkám, že takový pes není pro radost, ale pro vztek i když ji máme moc rádi.
Jenže já jsem takovej ten dobrej vůl, co pořád musí zachraňovat nějaké chudinky psy a sakramentsky se mi to nevyplácí.

Loni o Vánocích jsme našli štěně u popelnic, byly jí 4týdny, pravděpodobně bernský salašnický pes křížený s ovčákem. Také měla zdravotní problémy a docela je agresivní, obzvláště, když jí chce někdo ublížit nebo třeba jen pokárat za nějakou tu lumpárnu.

Teď ji má moje babička a je z ní pěkný pejsek. Ten můj druhý pes byl odebrán pro týrání, je to kříženka boxera s ovčákem. Byla dva roky zavřená v pražském bytě, nikdy nebyla venku, na záchod chodila pouze na igelit a asi ji i hodně trestali, takže se venku všeho bála a dodnes se lecčeho bojí, hlavně střelby a lidí s deštníkem.
Mám jí už druhým rokem a musím říct, že se zaplať pánbůh srovnala a uklidnila. Ještě loni, to když jsme se kvůli ní museli přestěhovat do většího bytu (no a taky kvůli sousedům…pár stížností bylo) jsme ji z 10. patra slyšeli až na odlehlé parkoviště a to jsme měli zavřená okna a balkon.
Nadělala příšerného cirkusu, musela být zavřená, koupili jsme jí tu největší přepravní bednu do letadla a dostala ji jako boudu. Tam byla, když jsme nebyli doma, protože jinak natropila šílenou spoušť, jako když tam přeletělo tornádo.

Jejích 40 kg se značně projevilo na zanechaném vyrválu. Okna byla až nahoru totálně oslintaná, ani to skoro nešlo umýt a to nemluvím o těch rozžvýkaných záclonách, ze kterých si udělala nejprve pelech a poté záchod, koberec byl na tisíc kousků, porcelánové figurky ze stěny namaděru, co bylo dříve na stole a na skříni, bylo nyní dole v tom jejím záchodovém pelechu,14 dní nová drahá postel jentaktak unikla zkáze, prostěradla byla roztrhaná a zamaštěná od uzené kosti, kterou měla schovanou na nejvyšší skříni, aby ji nenašla, to jsme si jen mysleli, že ji nenajde.

Jednou se vyčůrala na chodbě, když jsme nebyli doma. Asi jí to v té její zrzavé mohutné palici s jedním uchem vztyčeným začalo šrotovat a vymyslela, že by tu óbr louži mohla nějak zamaskovat, aby si toho ti hloupí páníčkové nevšimli. A tak opatrně sebrala se skříně velkou opalovací deku, kterou nosíme na pláž, a položila ji na tu velikánskou louži. Párkrát se po ní asi svezla coby vytírala, poté deku odtáhla zpět ke skříni a nechala ji tam ležet jakoby sama spadla.
Když se ti hloupí páníčkové vrátili domů, vítala je s nehoráznou radostí, aby zakryla, že něco provedla – jindy měla stažený ocas a klepala se v rohu, když tam na nás čekalo překvápko, jako třeba rozžvýkané původně plné petlahve s limonádou, tedy teď už jen od limonády, protože z limonády bylo jezero na podlaze a v koberci, takže krásná lepenice. Jednou na nás čekal zbytek čehosi, což jsme později po ohledání pojmenovali dávnou bundou. Brituška díky tomu kadila venku téměř zabalená hovínka.

Tak dostala vejlup na zadek a od té doby musela být chtě nechtě zavřená. Před pár měsíci jsem ji na zkoušku nechala doma samotnou volně, k mému překvapení jsem i po důkladném pátrání nic nenašla a tak ji konečně můžu nechat volně. Boudu jsme zrušili a je klid.
Půl roku zpět jsem začal zjišťovat, že už doma nevyje ani nekňourá. Prostě asi pochopila, že se vracíme zpátky pravidelně a že my bychom ji neopustili. Dobře si zvykla na koně, které ráda nahání a docela jí to i jde.
Se psy se nikdy neprala, ani když zaútočí, nikdy by člověku neublížila, jen nesnáší opilé lidi a ty, o kterých si myslí, že nám chtějí ublížit, brání nás i své teritorium. Do bytu nikoho nepustí, když jí k tomu nedáme svolení. Hlídá perfektně ani jídlo si od cizího nevezme.
Je to fajnovej pes.
Zpočátku se bála vody, neznala ji. Při jednom letním koupání jsme ji vzali na vodítku do hloubky, nechtěla , strašně se vzpouzela, ale nakonec si vodu zamilovala a dnes máme problém ji dostat z vody nebo vůbec od vody. Vydrží plavat třeba tři hodiny vkuse bez sebemenšího odpočinku. Zkoušeli jsme si ve vodě házet míčkem ve třech lidech, protože je to šílený aportér, plavala mezi námi tři a půl hodiny. Nikdo ji nedržel, mohla kdykoliv ven na souš, ale nechtěla.
Pro pána udělá cokoliv, klidně i proběhne ohněm. Takhle milujícího psa jsem ještě neviděla a nepochopím, jak jí někdo mohl tolik ublížit. Strašně miluje děti a brání je, nenechá jim ublížit.
Tuhle jsme byli na rybníce a malý chlapeček se kus od břehu potápěl. Sledovala ho, jak jde pomalu pod vodu, vstávali jí uši a oči měla navrch hlavy. Když už chlapec nebyl vidět, udělala obrovský skok, chtěla ho vylovit, ale chlapec, jelikož nebyl tonoucí, se začal hýbat a díky tomu mu Brituš podrápala záda. Hošík křičel na celý Chlumec, ale omluva postačila.

Jen chudák pes jaksi nepochopil, že si klučina jen užíval letních radovánek. Takovéhle ejchuchů si zažíváme s našimi pejsky. Asi bych marně hledala podobného chlupatého troubu, co spí s kočkama nebo s králíkem v pelechu. Musím říct, že u Brity to byla láska na první pohled, když mi paní poslala její fotky, věděla jsem, že je moje. Dva dny nato nám ji přivezli a já byla šťastná, že ji mám.

Chcete přidat svůj názor?

Napsat komentář